Do města Moab jsme dorazili za tmy a pořádně hladoví (jako obvykle), zašli jsme si tedy na pizzu do fastfoodu Pizza Hut (po fastfoodech jsme se bohužel stravovali většinu času, ale naštěstí byly skoro všude). Druhý den jsme se probudili a teprve jsme si uvědomili, že všude kolem nás jsou překrásné hory. Celkově tohle městečko bylo asi nejhezčí ze všech, kde jsme přespávali.
Tady jsme měli v plánu přespat celkem dvě noci a navštívit dva národní parky: Canyonlands a Arches. První den jsme věnovali návštěvě Canyonlands. Představte si vlny hlubokých kaňonů, vrcholů, útesů a věží, které se táhnou přes 527 čtverečních kilometrů. To je národní park Canyonlands tvořený proudy a přítoky Uath Green a Colorado river. Je rozdělen na tři základní části: The Needles, Island in the sky a The Maze. Tento park je tedy celkem rozlehlý a nabízí spoustu trailů pro pěší i pro horolezce. Mimo jiné se tady natáčel film 127 hodin, ale v jiné části, než kterou jsme navštvili. Dopřáli jsme si hezkou procházku, místy i sněhem, a kochali se dalekými výhledy po okolí. Panoval tu asi největší klid ze všech parků, protože jsme tady potkali snad jen jedno auto za celou dobu.
Následující den jsme jeli navštívit park Arches a teprve tady začalo to pravé dobrodružství. Název Arches znamená oblouky a právě kamenné oblouky jsou hlavní dominantou tohoto parku. Park zahrnuje více než 2000 oblouků z přírodního kamene a k nim se přidávají stovky vrcholů a balancujících kamenů.
Spousta z vás jistě zná slavnou fotku u Delicate Arch, která již několikrát oblétla svět přes sociální sítě. K tomu jsme se ale nedostali, raději jsme vyrazili na zajímavější trail. Navíc stání fronty na fotku jsme si vyzkoušeli poprvé v Las Vegas a tehdy nám to úplně stačilo.
Vyrazili jsme tentokrát na nejdelší trail „Devil’s Garden“, který byl značený jako „more difficult“, tedy náročnější a trasa byla dlouhá kolem 11 kilometrů. Nejvíce „difficult“ na něm byl ale led, který vyžadoval dobré balanční „skills“, řekla bych. Na začátku byla cesta úplně zmrzlá (vedla ve stínu) a po okolí ležel sníh. Krásné pro oči, záludné pro nohy. Cestou jsme neviděli tolik oblouků, co jsme očekávali, ale ty výhledy byly překrásné. V půli cesty, kde už svítilo i sluníčko, se po cestě sníh začal mísit s pouštním pískem a to bylo teprve zajímavé.
Tyhle přechody poušť-sníh jsem nikde jinde než v Americe nezažila. Místy jsme museli trošku šplhat po kamenech a to nás, musím říct, bavilo, konečně nějaká náročnější aktivita oproti americké turistice. Koncem cesty nás nicméně čekala záludnější překážka, museli jsme prolézt skrz prasklinu ve skále, kde na jedné straně byla díra dolů. Zas tak hluboká nebyla, přesto to nebyl moc příjemný pocit. Držíte se zuby nehty skály po pravé straně a vzpomínáte na film 127 hodin… Na konci jsme ještě museli sešplhat po kameni dolů, což taky nebylo nejjednodušší. Jištění by se tady hodilo alespoň jako psychická podpora. No ale zvládli jsme to!
Odtud už byla cesta snadná, relativně. Místy totiž byla stále namrzlá, a když jsem chtěla vyběhnout (nebo spíš vyšplhat) jeden namrzlý kopeček, v rychlosti jsem na konci zvedla hlavu nevšímajíce si, že mám nad sebou větev nějakého stromu, takže jsem to krásně schytala do hlavy. To zabolelo. K autu to už pak naštěstí bylo jen kousek a nějak jsme to tam doklouzali. Na závěr jsme si ještě při západu slunce prošli krátký okruh s výhledy na Severní a Jižní okno (to jsou názvy oblouků) a byly to moc zajímavé přírodní útvary.
Po západu slunce jsme nasedli do auta a pokračovali do dalšího městečka v Utahu, odkud nás čekala návštěva posledních utahských parků – Bryce Canynonu a Národního parku Zion.
