Od malebného výhledu na sopku k pohřebišti na břehu jezera

Taková normální sobota na Bali, zdálo se. Vstanu, odhrnu závěs na prosklených dveřích našeho pokoje, abych viděla, jaké je počasí. A když spatřím modrou oblohu, můžu se pomalu začít těšit na výlet. Vyčistit zuby, umýt si vlasy, vyčistit a hydratovat obličej, namalovat řasy, vyfénovat a učesat vlasy, převléct se z pyžama atd. (můj ranní rituál občas bývá dlouhý) a hurá na snídani!

Je rozhodnuto: Kintamani

Během snídaně se rozhodneme vyrazit na výlet na severovýchod Bali do oblasti Kintamani na kávu s výhledem na sopku Batur a cestou ještě obhlédnout pár míst. Je to z Ubudu, kde momentálně bydlíme, asi 45 minut na skútru, takže žádná dálka. Po cestě navštívíme jeden malebný vodní chrám zasazený do džungle, míjíme rýžová políčka lemovaná palmami a taky objevíme jeden menší vodopád, který ale není nějak zvlášť vzrušující (oproti ostatním vodopádům).

Po příjezdu do Kintamani nás zastavuje policajt s otázkou, kam jedeme. Co po nás asi bude chtít, říkám si, a doufám, že nám nebude dělat problémy. Nedělá. Ale je nám řečeno, že od nového roku musí každý návštěvník zaplatit vstup do této oblasti 50k Rupií (asi 80 Kč) na osobu.

Takže jen musíme zaplatit vládě další fíčko za to, že chceme sednout do kavárny (ne, že bychom už vládě neplatili dost peněz za víza). Na Bali se evidentně stále vymýšlejí kreativnější nápady, jak získat od cizinců co nejvíc peněz. Nezbývá nám ale než tenhle absurdní poplatek uhradit, abychom si mohli vychutnat kvalitní kávu i překrásný výhled v naší oblíbené kavárně Akasa.

Přes Julia Roberts point k hot springs

Když dopijeme kafe, dojíme oběd a dotočíme pár videí (protože přece jen už tam asi moc často jezdit nebudeme) rozhodneme se ještě podívat dolů k jezeru. Cestou míjíme „Julia Roberts point“, o kterém jsem neměla ani páru, že existuje, a pokračujeme dál. Vidíme odbočku s cedulí, na níž je napsáno„Hot springs“ a váháme, kudy dál. Zvědavost nám nedá a jedeme to omrknout.

Zaparkujeme skútr a jak scházíme ke vchodu k pramenům, osloví nás neznámý kluk s otázkou, jestli cestujeme po Bali. Dneska je evidentně den otázek. Podle přízvuku to byl jasný Rus (nebudu soudit, říkám si). Když se s ním dáme do řeči, zjišťujeme, že se s přítelkyní právě chystá na jedno zajímavé místo nedaleko odtud a kdybychom se chtěli přidat, můžeme si rozdělit cenu za odvoz lodí a za průvodce.

Mají namířeno na protější břeh jezera, kde se nachází pohřebiště prastarého balijského kmene Aga zvané Trunyan Grave. Lidé z tohoto kmene sídlí hned ve vedlejší vesnici a nedá se tam dostat jinak než lodí. I když je jeho angličtina mizerná a plně nerozumíme obsahu jeho sdělení, zní to jako místo, které by asi stálo za vidění, takže souhlasíme.

Míříme člunem na protější břeh jezera

Nasedáme do malého motorového člunu/loďky pro pět osob, který se celou cestu po jezeře houpe ze strany na stranu, jako kdybychom se plavili rozbouřeným mořem, protože fouká silný vítr. Řidič manévruje s volantem ze strany na stranu a v několika momentech čekám, že se převrhneme. Ale výhledy po okolí jsou opravdu nádherné a adrenalin z vln střídá euforie z okolních hor stínovaných souhrou slunečních paprsků a mračen. Průvodce nám s úsměvem sděluje, že se nemusíme bát, protože člun je převážně z polystyrenu a nemůže jít ke dnu. Na to mu já s hořkým úsměvem odpovídám, že se ale může převrátit a my jít ke dnu můžeme. On se usmívá ještě víc.

Nepřevrátili jsme se.

Trunyan Grave

Přijíždíme na druhý břeh jezera a míříme rovnou k pohřebišti. Procházíme kamennou bránou na místo, kde se nachází nejen spousta lepek a kostí, ale taky pár mrtvých lidí pochovaných v bambusových strukturách, které připomínají obrácené proutěné koše. Jeden člověk tam leží teprve 14 dní a je ještě vidět, jak vypadá.

* Trunyané jsou starým kmenem domorodců z Bali (zvaných Aga), kteří pocházejí z doby ještě před tím, než se ostrov stal převážně hinduistickým. A na rozdíl od ostatních hinduistů na Bali Trunyané své mrtvé nezpopelňují ani je nepohřbívají pod zem. Místo toho umisťují těla do klecových struktur vyrobených z bambusu a pak je tam nechají přirozeně se rozkládat...

Bylo to prostě ,,divný“

Tak tohle je fakt divný, říkám si. Asi jsem si představovala, že se půjdeme podívat na prastarou vesničku a k tomu uvidíme pár kostí a lebek. To máme ostatně třeba i v Čechách, v kostnici. Ale mrtví lidé?

Nejenže mám pocit, že tady asi nemám co dělat, ale k tomu se mi vybavuje hned několik duchařských historek o Bali, které mi tu někteří známí vyprávěli. A i když na tyhle věci moc nevěřím, začínám si pomalu představovat, jak mě po nocích straší duch některého ze zesnulých za to, že nenechám v klidu zetlít jeho ostatky…

Vypadalo to jako skládka

Všude na zemi je spousta věcí, včetně mincí, nádobí a nevím, čeho ještě. Vypadá to trochu jako skládka, ale údajně se jedná o předměty, které při ceremonii lidé předávají zesnulým. Hned u vchodu je posvátný strom, který je označován jako Menyan Taru – neboli vonný strom. Přítomnosti stromu je tu přičítána schopnost maskovat zápach z mrtvých těl.

To asi nefunguje úplně, jak by mělo, říkám si a ucpávám si nos.

Jak to celé funguje?

Průvodce nám vysvětluje, že tu smí být pohřbeni pouze lidé, kteří umřeli přirozenou smrtí, jinými slovy nebyli zavražděni, nespáchali sebevraždu a ani se jim nestala nějaká nehoda. Taky se dovídáme, že tu smí být pohřbených jenom jedenáct lidí, protože jedenáctka je v hinduismu šťastné číslo, a že ceremonie pohřbívání se nesmí účastnit ženy (to, že se tady pak denně promenádují turisté ale evidentně nikomu nevadí).

Těla jsou ponechána pod bambusem, dokud se dostatečně nerozloží (některé zdroje uvádějí dokonce i rok). Poté má být koš vyčištěn, aby se uvolnilo místo pro další tělo, a kosti předchozího obyvatele jsou rozházeny po okolí, zatímco lebka je umístěna na římsu poblíž. Proč? To jsme se nedozvěděli.

Děkuji, stačilo

Po pár minutách odtud odcházíme a jdu zpět k přístavu omrknout ještě chrám, který stojí hned vedle. Vesnička kmene je o kus dál a jak zjišťuji až na místě, její návštěva už součástí našeho výletu není (muselo by se tam dojet lodí). Dlouho se tady tím pádem nezdržíme a vyrážíme zpět na protější břeh naší motorovou loďkou napříč zběsilými vlnami.

Tentokrát je jízda ještě zajímavější. Nesvítí už slunce a my se řítíme přímo proti vlnám rozbouřeného jezera. Už se ani nebojím, že se překlopíme, ale mám obavy, že domů přijedu úplně promáčená. Naštěstí přede mnou sedí Rus jménem Alexandr, který funguje celkem dobře jako živý štít. Za tu cestu nás (hlavně kluky) tříštící se vlny kropí tak intenzivně, že nám průvodce po návratu zlevňuje celý výlet o sto rupií.

Abych pravdu řekla, nevím, jestli bych vám doporučila tohle místo navštívit. Na druhou stranu je fajn si připomenout, že krásné a bezstarostné dny nám často proklouznou mezi prsty jako nic, ale na podivné zážitky se jen tak nezapomíná. Takže co, jeli byste nebo ne? Napište mi to do komentáře 🙂

Pavlína,

vaše copywriterka na cestách