O lidech, které jsem na Erasmu ve Francii poznala, bych mohla psát hodně dlouho, ale spíš shrnu to nejzajímavější, co jsem si odnesla a co mě nějak obohatilo. Francie je díky své historii a kolonizaci známá jako poměrně multikulturní stát (v porovnání s Českou republikou), a proto kromě erasmus studentů zde narazíte na různé kultury a náboženství. Každého z nás asi nejdřív napadnou Afroameričané a muslimové, kterých tam je opravdu celkem dost. O Francouzích jsem se navíc už zmínila v předchozím článku (zacatek-v-le-mans).
Nejprve bych ráda zdůraznila, že poznávám odlišné kultury moc ráda a snažím se vyvarovat negativním předsudkům, nicméně když jsme začátkem pobytu šli z jednoho erasmáckého večírku v takové menší skupince, a postupně jsme se rozdělovali, šla jsem nakonec k mojí budově sama s jedním dvoumetrovým Afroameričanem (bylo to jen pár metrů), neubránila jsem se pocitu strachu a spěchala rychle ke dveřím. Ale jak jsem postupně poznávala lidi, neměla jsem problém po půl roce s tím samým člověkem vtipkovat v tramvaji o tom, že se asi lidé jeho vzrůstu musí dost mačkat v těch malých pokojíčcích s mini koupelnou. Nejvíce Afroameričanů bylo v Le Mans asi z Camerounu a byli velmi přátelští.
Dalším častým předsudkem v dnešním světě jsou muslimové. Jen bych ráda zdůraznila, že v roce 2012 byla ještě ve Francii atmosféra příjemná, jelikož ještě nebyla zasažena teroristickými útoky. Přestože s islámem spíše nesouhlasím, zároveň tyto lidi ani neodsuzuji, oni si svou víru nevybrali, oni se do ní narodili. V Le Mans jsem poznala především Maročany, jak holky, tak kluky. Holky byly moc milé, nechodily zahalené do žádných hábitů a šátků, jako ostatní děvčata pečovaly o svůj vzhled, chodily na večírky a byly otevřené a přátelské. Na první pohled stejné jako my Evropanky, s jediným rozdílem, že nejedly vepřové a nepily alkohol. I Maročané byli přátelští a pohostinní, nechali nás ochutnat jejich skvělý mátový čaj a nikomu nenutili svoje náboženství.
Poznala jsem studenty z Jižní a střední Ameriky, ze Severní Ameriky, z různých koutů Evropy a z Asie, ale nejzajímavější pro mě bylo asi seznámení s Thajci. Thajci vyznávají, jak jistě víte, buddhismus, který je mi ze všech náboženství nejsympatičtější a dává mi smysl. První tedy, co mě na nich zaujalo, byla pozitiva, která z nich při každém setkání vyzařovala. Pokaždé se usmívali a s ničím si nedělali starosti. Když jsme se lépe seznámili, chodili jsme s nimi ve větší skupince hrát volleyball, ve kterém byli opravdu dobří. Ale nikdy je neštvalo, když nám to nešlo, nebyli nervózní a ještě si z toho dělali legraci. Jednou nás také pozvali na jídlo, vařil nám Ekk (tak jsme mu říkali), který miloval vaření (a nejlíp z nich mluvil francouzsky), přestože ve Francii studoval doktorské studium z chemie. Jídlo bylo přímo fantastické. Tehdy jsem mu položila pár otázek ohledně buddhismu a dozvěděla jsem se zajímavé věci, především jsem pochopila, že na rozdíl od jiných náboženství člověku nepřikazuje, co smí a nesmí, ale představuje spíše rady, kterými by se měl člověk nechat v životě vést.
Ale odlišnost lidí, které jsem poznala, nespočívala pouze v rozdílné kultuře. Jak jsem již napsala, já studuji humanitní obor a většinou si rozumím s lidmi podobných zaměření, nicméně ve Francii jsem najednou měla spoustu přátel, kteří studovali chemii a fyziku. Chemie mě vždy celkem zajímala, ale fyzika teda vůbec. No a zrovna do Le Mans jezdila spousta studentů studovat fyzikální obor Akustiku, protože se tam nachází jedna z největších akustických laboratoří. Tenhle obor mi připadal velmi zajímavý, navíc měl velmi blízko k hudbě, kterou miluji. Abych to tak shrnula, fyzici a chemici tady nebyli vůbec žádní podivíni, ale úplně normální a hlavně hrozně fajn lidi.
Lidé na světě se vždy škatulkují do různých stereotypů, což nám pomáhá se lépe ve světě orientovat, ale často nám pak zavírá oči vidět pravdu. A nás pak může překvapit, jací lidé doopravdy jsou. Takže bychom neměli na nikoho koukat přes prsty, kvůli tomu jak vypadá, odkud pochází nebo jaké má zájmy, někdy si můžeme rozumět s lidmi, u kterých bychom to nejméně čekali.
