Otevírám oči opřená hlavou o okno, protože už svítí světlo. Je něco kolem šesté ráno a já se dívám, kde to vlastně jsem. To okno patří autobusu společnosti Eurolines a skrz něj vidím šedivé budovy velkoměsta, které úplně nerozpoznávám. Ale je mi jasné, že tohle je Paříž. Ne ta Paříž, kterou jsem viděla poprvé v patnácti letech a do které jsem se tehdy naprosto bezhlavě zamilovala. Najednou to byla šedivá a neznámá Paříž. Autobus totiž po chvíli dojel na autobusové nádraží, kde jsem vystupovala a kde jsem to vůbec neznala (Gare Routiere Internationale de Paris). Až do té chvíle mě ani nenapadlo, že bych se třeba mohla ztratit, jelikož jsem si před cestou prohlížela trasu metra, po které se mám dostat na nádraží Paris Montparnasse. Takhle začal můj příjezd do Francie, kam jsem jela na deset měsíců jako studentka programu Erasmus v druhém ročníku bakalářského studia.
Jenže teď jsem vystoupila z autobusu a jen jsem se tak rozhlížela, kde teda vlastně nějaké to metro vůbec je, a cítila jsem trochu nepříjemný pocit. Ale než se zbytečně nechat znervóznit, šla jsem prostě někam, kam šla i většina lidí, až jsem se dostala do nějakého podchodu. Tady už to vypadalo na cestu do metra. Poté jsem viděla frontu u jakéhosi automatu, tak jsem si řekla, že bude asi na lístky do metra a přidala jsem se do fronty (to, že dál určitě byly další automaty bez fronty, mě napadlo, ale tady mi to připadalo jistější). Stojím a čekám a najednou slyším rozhovor dvou Češek o tom, proč přijely do Francie. Ta jedna vyprávěla o jejích studiích ve Francii a pak ta druhá začala povídat o tom, že jede na Erasmus do Le Mans. No super! Nedalo mi to a otočila jsem se na ni se slovy: „Ahoj, zaslechla sem, že jedeš do Le Mans, já tam jedu taky :)“
Takže jsme se daly do řeči a pokračovaly jsme společně metrem až na nádraží Montparnasse, kde jsme si koupily lístky na vlak do města Le Mans. Vlaky ve Francii jsou taky kapitola sama pro sebe. Jezdí tam TER nebo TGV, TER je pomalejší a levnější verze, takže jsme zvolily tenhle typ vlaku. Nicméně TER není záruka levnější cesty, ve Francii se cena vlaku mění podle času, ve kterém jedete nebo podle toho, s jakým předstihem si jízdenku koupíte. Navíc, jak jsem později zjistila, TGV na krátkých vzdálenostech nejede o moc rychleji (z Paříže do Le Mans je to cca 200 km). Další věcí, na kterou z ČR nejsme zvyklí, je potvrzovat si lístek (composter le billet) ještě na nástupišti, což jsme s Káťou samozřejmě neudělaly, ale naštěstí nepřišel žádný kontrolér. Katka se jmenuje slečna, kterou jsem potkala ve frontě na lístky do metra a se kterou jsem nyní jela vlakem z Paříže do Le Mans.
V Le Mans už to byla docela pohodička, jezdí tam jen dvě tramvaje třemi směry, protože to je celkem malé městečko, takže jsme s kufry dojely z nádraží přímo do Campusu (univerzitního areálu). Přímo naproti zastávce byla hlavní budova (Campus d’accueil), kde vítali erasmáky a rovnou nás zavalili informacemi o tom, co všechno potřebujeme oběhat, abychom se vůbec mohli ubytovat. Nebylo toho málo a s Káťou jsme se rozdělily, jelikož jsme každá studovala jiný obor na jiné škole. Musím přiznat, že už si přesně nepamatuju, co vše jsem ten den obíhala, ale jako první jsem šla do IT budovy pro studijní kartu, kde mě vyfotili a mě při pohledu na tu fotku málem vypadly oči z důlku, protože si asi umíte představit, jak se sami sobě líbíte po dvanácti hodinách v autobuse a dalších třech hodinách cesty z nádraží metrem a vlakem. Ale dotyčný, co mě vyfotil web kamerou, mi řekl, ať se nebojím, že ta fotka je hodně malinká (asi viděl moje zděšení), a tak jsem dostala studijní kartu s hodně vtipnou fotkou, naštěstí byla opravdu hodně malinká. Tu kartu jsem si schovala a mám ji do dnes.
Takže jsem měla kartu, s kterou jsem šla vyřizovat nějaké papíry do mojí nové školy (Université du Maine – Faculté des Lettres), zdravotní pojištění do jiné budovy a nevím, kam ještě, a nakonec zařídit ubytování na koleji, kde jsem bydlela ve čtvrtém patře (nebyl tam výtah), takže super výšlap. Měla jsem tam malý pokojíček, kde byla jedna postel, velký pracovní stůl a celkem dost úložného prostoru. Vtipnější byla koupelna, taková malinká, kde jste mohli sedět na záchodě, čistit si zároveň zuby nad umyvadlem a ještě se přitom sprchovat. Docela vtipné, ale zvykla jsem si. Naštěstí jsem celkem malá a vejdu se skoro všude, navíc je to lepší než mít společnou sprchu na chodbě. Přímo naproti mému pokoji byla kuchyň, což bylo taky příjemné, protože jsem si všechno náčiní na vaření musela nosit tam a zpět, a chodit s tím přes celou chodbu by mě trochu štvalo (Nakonec to tak občas dopadlo, protože si lidé po sobě neuklízeli a naštvaná uklízečka na pár dní asi za trest kuchyň zamkla).
Každopádně jsem ten den vyřídila vše nejpotřebnější (v campusu jsem byla pochválena, že jsem vše stihla za jeden den 🙂 ) a po tom, co jsme se já i Katka vysprchovaly, převlékly a udělaly ze sebe opět příjemně vypadající lidi, vyrazily jsme na procházku po městě, ať se trochu porozhlédneme po okolí. Cestou Káťa omylem vyšlápla psí exkrement, tak to asi mělo přinést štěstí, jak se říká. Štěstí určitě měla v tu chvíli už jen proto, že to v těch sandálech nedopadlo ještě hůř. Přesvědčily jsme se, že historické centrum města je opravdu moc hezké, a rovnou jsme si v jednom malém krámku koupily místí pivo na ochutnání a otevřely jsme si ho na místě, kde byl docela hezký výhled na město. Tak jsme si přiťukly na úspěšný příjezd do Le Mans a na začátek nové životní zkušenosti, která právě začala.
