Posledním národním parkem naší návštěvy Utahu byl Zion. Do tohoto parku jsme přijeli z východní strany tunelem, po kterém následovaly serpentýny dotvářeny úchvatnými výhledy. Dojeli jsme k infocentru, zaparkovali jsme auto a šli jsme zjistit, jaké trasy jsou otevřené a také se poradit, jak jsou trasy časově i fyzicky náročné, což je ve všech parcích důležitým bodem.
Asi nejnáročnější a zároveň nejkrásnější trasou je Angels Landing trail, který vede po hřebenech skal, čímž zažijete dechberoucí výhledy do všech stran. V zimě je tento trail sice otevřený, jenže je namrzlý, tím pádem nahoru můžete jen za předpokladu, že máte mačky na boty, díky kterým vám nehrozí uklouznutí. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli tenhle trail vynechat, připadalo nám zbytečné si je kupovat kvůli jednomu trailu (vzhledem k omezenému místu v našich batozích a cestou před námi).
Největším lákadlem tohoto parku je ovšem The Narrows trail, jelikož část trailu vede řekou, kterou musíte přebrodit. Samozřejmě je přístupný pouze v létě, a z toho důvodu jsme i tento trail museli vynechat.
Národní Park Zion byl asi prvním parkem, jehož návštěva bude jistě zajímavější v letních měsících. Nicméně trailů je tu spousta, některé vedou kolem vodopádu (v zimě to tady trošku klouzalo) a některé nabízí překrásné výhledy. Jedním z nich je například Overlook trail, po kterém jsme se vydali i my. Cesta trvala jen pár minut a potkali jsem cestou i kozy. Zion se bez hlavních tras nesl spíše v duchu krátkých procházek.
V Zionu slunce mělo větší sílu než v předcházejících parcích, dalo se tedy chvilku být dokonce jen v kalhotách a tričku. Ve stínu byla poměrně zima, místy se ještě držel sníh, a tak jsem si neustále svlékala a zase oblékala mikinu i bundu. Následující den jsme si dopřáli pauzu v Las Vegas, kde jsme si dokoupili nějaké potřebné i nepotřebné věci a trochu si odpočinuli. Další den nás čekala ovšem mnohem prudší změna v počasí. Jeli jsme totiž do národního parku Death Valley neboli Údolí smrti.
Údolí smrti se nachází na hranicích Nevady a Kalifornie a jedná se o nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo celé Severní Ameriky. Kromě toho je Death Valley rozlohou největší národní park USA. V létě jsou místní teploty údajně přirovnatelné k horkému fénu (50-60 stupňů), ale v zimě jsme tu měli příjemných 24 stupňů. Najdete tady nízké plochy v údolí, které se skládají z neúrodných solných ploch, surových hor dosahujících až 3352 metrů n.m., hlubokých kaňonů, písečných dun, ale i pramenitých oáz.
Tentokrát jsme to trochu podcenili s vodou, jelikož už jsme byli zvyklí, že skoro v každém parku jsou pítka s vodou, kde si doplníme lahve. Tady nikdě žádná pítka nebyla. Obvykle jsme si doplňovali vodu pro jistotu i na motelu, ale tentokrát jsme asi zapomněli. Tady jsme objevili visitor center až při odjezdu a ani nevím, jestli tam voda byla. Koupili jsme si vodu až v krámku za parkem, ale už jsme měli velkou žízeň. Nicméně na celý den doporučuju do parku předem koupit alespoň galon vody.
Přirovnala bych to trochu k měsíční krajině, přestože nemám ponětí, jak vypadá. Nicméně krajinu jako je tato, jsem do té doby nikde neviděla. Cestou jsme po silnici potkali kojota a byl celkem přátelský nebo spíše očekával, že ho nakrmíme. Pokud ale chceme cestovat zodpovědně, je důležité si uvědomit, že krmením divoké zvěře nikomu nepomáháme, naopak jen ubližujeme. V parku jsme se vydali na procházku mezi dunami a následně jsme si užili solnou pláň, která zde vznikla jakožto pozůstatek moře. Třeba jednou bude podobně vypadat i Mrtvé moře, kdo ví… Z tohohle parku jsem opět odjížděli naprosto uchváceni především rozmanitostí barev a přírodních útvarů shromážděných na jedné ploše.
