Nejprve bych se s vámi chtěla podělit o jednu zajímavou myšlenku, která mi utkvěla v hlavě při rozhovoru s Indem, kterého jsem poznala na Bali. Bavili jsme se spolu o meditaci a mě zajímalo, v čem spočívá její hlavní přínos. Tento Ind byl naším sousedem na Bali, kde každý den pravidelně meditoval.
Aby mi hlavní podstatu meditace vysvětlil co nejjednoduššeji, pověděl mi o příběhu svého kamaráda. Díky meditaci si dokázal utřídit mysl a následně se rozhodl se nechat svojí práce, odstěhovat se k moři a začít surfovat. Jediné, co dnes dělá, je to, že surfuje a učí surfovat. Nic jiného. Nesnaží se mít tři práce, desatero zájmů a neláme si hlavu nad spoustou povinností. Rozhodl se být minimalistou.
Pro naše západní životy je představa takového života možná nerealististiká a dokonce i nerealizovatelná, ale přece jen se v ní skrývá cosi k zamyšlení.
Pochopila jsem tedy, že principem meditace je umírnit naše těkavé myšlenky a dát jim jednotný směr. Vpodstatě je to podobné, jako kdybychom se snažili zkrotit divokou opici, která skáče z jednoho místa na další. To zní to jako náročný úkol. Ale žádná větší změna nepřichází bez práce a úsilí.
Důvodem, proč naše myšlenky skáčou z jednoho místa na druhé, je to, že máme kolem sebe příliš podnětů, snažíme se stihnout udělat co nejvíce věcí za co nejkratší čas a být ve všem co nejlepší. Snažíme se být nadlidmi, ale pak dochází k tomu, že jedeme na „automat“ a zapomínáme žít a život jako takový vůbec vnímat.
Co tedy znamená být v životě minimalistou? Nechtít dělat vše a být ve všem nejlepší. Místo toho se zaměřit na to, co nás v životě nejvíc naplňuje a tomu věnovat co nejvíce energe. To je v podstatě i hlavní myšlenkou japonského konceptu Ikigai. To co pro nás až tak důležité není, nechat být a neplýtvat svojí energií. Nezatěžovat svůj život zbytečnými a nepotřebnými věcmi.
Spousta lidí se snaží být multifunkčním superčlověkem, který zvládá dělat všechno a umí vládnout času. Jak jsem ale pochopila v knize od japonského autora Fumio Sasaki Sbohem věci, člověk je jako 50 tisíc let starý hardware, který nelze upgradovat na iHuman 2. Naše kapacita je tak přetěžována spoustami zbytečných informací a věcí pod tíhou toho, jak nás vnímá naše okolí, že zapomínáme na to, co je důležité pro nás a co nás činí šťastnými.
Jedna odpověď